Prodloužený víkend

04. 11. 2019

Ahoj rybáři, rybářky, děti, rodičové

Uplynulý prodloužený víkend byl počasím úplně jak z pohádky a předpověď počasí nemohla nechat žádného rybáře doma. Musím se přiznat, že čekám na trochu chladnější počasí, abych se pořádně opřel do kaprů, ale to hezké počasí vybízelo k tomu, abych vzal své děti k vodě a užili si tak společný víkend.

Biče, čeřínky, žížaly, červy, feeder pruty, gumové rybičky, třpytky. No vlastně jsem nastěhoval téměř celou garáž do auta, aby dětem u vody nic nechybělo. Ještě mapu, kterou mi Filip připravil na cestu, samozřejmě plyšovou kočičku a naší babku Miky, kterou jsme do auta už museli donést. Dveře se zavřely, dětská pojistka oken aktivována, dveře uzamčeny. Otřel jsem si čelo, otočil klíčkem a vyrazil.

Po příjezdu k vodě začal druhý šrumec a to vybalování věcí. Jako první z auta musely samozřejmě pruty a to ostatní? To mělo čas. Ty obrovské kufry nabalené od mamky necháme na později, řekl jsem dětem. Do vody letělo první krmítko. Filip svůj feeder už docela dobře ovládá. Feederový prut nahozen, nastává míchání method mixu a přidávání zaručených posilovačů. Prostě co bylo, to se nasypalo do kbelíku a míchalo se. Verča se ještě učí a tak po chvilce byla její gumová rybička ve větvích.

Feederový prut se neohýbal a ryba nebyla podle Filipa aktivní a tak se v autě hledal bič na malé rybičky. Ano to by mohlo na chvilku děti zabavit. Učili jsme se rozeznávat plotice od perlínů a v tom se konečně ohnul feederový prut. Popravdě zůstal viset na vidličce za naviják, protože se zapomněla povolit brzda.

Kapr na podložce! Verunka se stará o kapra, polévá ho vodou, kdežto Filip vytahuje další prut na přívlač a jde vláčet. No nic, vyfotil jsem Verunku a kapra pustil. Zaseknutá třpytka v mikině nevěstila nic dobrého, tak jsem ji odstřihnul i s kusem látky a navázal twistra s jedním háčkem, který bude o trochu bezpečnější. A tak začaly závody, kdo nachytá nejvíc okounů. Zabral bohužel jen jeden a v tom se zase rozjel feeder. Po souboji o prut, kdo bude zdolávat, jsem přislíbil, že navážu druhý prut i Verunce.

Od plotic, perlínů, okounů a kaprů jsme se dostali k lovu sumců – vždyť se blížila noc. Takže převázat pruty na sumce a úhoře a najít tu největší rousnici. To by mohla být jistota, že pruty chvilku zůstanou ve vodě a já si trochu odpočinu. Nahodili jsme rousnici pod vrbu a chystali se ke spánku. Kufry od maminky ležely stále ještě v autě. Co by tam mohlo být, chvilku jsem přemýšlel. Vedle obrovského množství spodního prádla a ponožek tam bude asi i kartáček na zuby a další hygienické pomůcky. Usoudil jsem, že nám nic neschází, a že se do těch kufrů podíváme až druhý den.

Opekli jsme si rychlého buřta a za nočních zvuků přírody jsme usínali na jednom lehátku, kde jsme si vyprávěli o sumcovi Lojzíkovi, který žije pod vrbou a kterému jsme naservírovali tu nejlepší rousnici.

Prodloužený víkend utekl jako voda a ve hře byl poslední prut, vlastně jediný, který není zašmodrchaný. Je chvilka klidu, vzácný moment, kdy mohu popřemýšlet. Sleduji své děti, které jsou stále plné energie, říkám si, že by bylo fajn, kdybych si ještě chvilku mohl takhle posedět a odpočinout. Jenže, ta chvilka netrvala dlouho, ale nevadí. Vlastně jak dlouho semnou budou děti jezdit? Nebo já s nimi? Kdo ví, jak všechno bude, přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si na babičku, která mi říkala, abych si užíval každou chvilku, že mi děti hrozně rychle vyrostou. Při vzpomínce na tyto věty se vždy vzpamatuji, abych si s nimi skutečně užil každou možnou chvilku.

Špička prutu se znovu ohnula, zřejmě poslední záběr. Nádherný cejn. Byl to celkem devátý druh ryby, které děti za víkend viděli. Dokonce i ten Lojzík slupnul tu šťavnatou žížalu a myslím, že zážitek z něj zůstane v paměti na celý život nejen dětem, ale i mně. A o to vlastně jde.