Když už, tak už!!!
20. 09. 2019
Letošní sezóna, co do počtu záběrů, nebude z těch nejlepších. Ale když už, tak to stojí za to...
Cejni, parmy, tloušti. To je to jediný, co za poslední dobu vím, jak vypadá. Vystřídal jsem hrozně moc jezer, kanálů a úseků řeky. Ale prostě ne a ne dostat záběr od kapra. Dva měsíce dělat něco špatně, nemít štěstí nebo sedět na místě, kde vám i vlas pod háčkem uštípou raci. Každej z vás si teď zaklepe na čelo a řekne si, dva měsíce bez ryby, co je to za trotla? Ale když potřebujete spát v autě, ráno brzo vyčistit zuby, smotat hůlky a mazat do práce, nezbývají na vás lepší fleky, než jsou ty nejnavštěvovanější. Také tohle přisuzuji z velké části mému neúspěchu. No, abych se dostal taky k tomu, proč píšu tuhle zprávu…
Je tomu asi dva dny, co jsem sdílel na svých sociálních sítích fotku kapra z mého milovaného Labe. Tuhle krásnou rybu jsem chytil letos těsně před třením. Vkládal jsem to s popiskem (dostal jsem se do období, kdy mohu sdílet jen své vzpomínky, smůla se mi letos lepí na koule) „Zpátky do reality...“ Večer jako každý jiný, v práci rychlá sprcha, koupit něco k jídlu a zase mažu na kanál. Už kolikrát jsem přemýšlel nad tím, jen se u té vody vyspat. Byl jsem už docela znechucen z tak dlouhé doby bez ryby.
Ale nebyl bych to já, abych tam ty montáže nezhoupnul… Klacky ve stojanu, příposlech maká na 100% a já jdu dělat nějakou večeři. Nestačím namazat ani chleba a v tom jedno krátké pípnutí. Asi ještě sedá vlasec… Nijak tomu nevěnuji pozornost. Netrvá minutu a znovu se ozývá příposlech. Jdu to omrknout. Hlásiče mlčí, bobiny stojí na místě, ba ani špička se nehne. Najednou vidím, jak vlasec peláší doleva. Zvedám prut a konečně se mi klepou nohy štěstím. Je táámm!!! Po krátké přetahované podebírám statného šupináče, kterého jsem hned pojmenoval smůla.
Paťas