Dvě tváře Sahary
13. 07. 2020
Koncem června loňského roku jsem poprvé navštívil klubový revír Sahara a na místě č. 4 jsem poznal, jak je tento revír pro rybáře náročný a za čtyři dny jsem se, krom jednoho cejna a spáleného těla, s kaprem vůbec nepotkal. Při odjezdu domů jsem si však dal slib, že se příští rok na tuhle krásnou vodu zase vrátím.
V lednu, hned jak se otevřely rezervace, jsem si po poradě s kamarádem Jardou Hruškou vybral v termínu 25.-28.6. místo č. 2,5 Pod Vrbou, kde bych byl sám a věnoval se pouze sám sobě a své rybařině, ale jak dny ubíhaly a Jarda postupně zveleboval lovná místa, tak jsem svůj názor změnil a místo přerezervoval na č. 6 - Gerry. Původně jsme plánovali, že si zde společně zachytáme, ale těsně před mým termínem se omluvil, že musí kvůli práci jet už o týden dříve. Tak jsem kontaktoval jednoho z členů naší party Marťase, kterému odpadla jedna plánovaná výprava, zda by neměl zájem jet se mnou. Rozhodování trvalo asi jeden den :D.
Čtvrtek pětadvacátého byl dnem D, na který jsme se těšili, a když jsme den před odjezdem dostali info, že na našem místě nikdo není, rozhodli jsme se vyrazit na dlouhou cestu už krátce po osmé hodině ráno. Bohužel to bylo málo platné, protože náskok jsme pak ztratili v kolonách, které nás zbrzdily o cca 1,5h, tudíž jsme se po vyřízení povolenek v Přelouči dostali k vodě až kolem 14. hodiny. Jako první nás pozdravil Jarda, který v tu dobu prováděl opravu sedmičky a informoval nás, že ryby jsou najeté a ukazovaly se i 15-20 m od břehu, takže jsme dlouho neotáleli a ze startu každý nahodil bez zakrmení pouze montáž s PVA. Marťas to tam měl sotva 10 minut a hned se mu ozval hlásič, bohužel po krátkém boji ryba padá. Po chvíli mám záběr i já, ale se stejným výsledkem jako u kolegy. Těsně před večeří se mi znova rozjíždí cívka a rozhoduji se vyjet za rybou na vodu… Takový souboj jsem ještě nezažil a vůbec poprvé jsem zdolával kapra z člunu. Po dlouhém boji se mi podařilo zdolat šupíka o váze 13,4 kg.
Postupem času jsme bohužel zjistili, že ryby se z našeho místa přesunuly do protější části jezera za Velký ostrov, kde měly klid, a tam si vyskakovaly jak o život, takže jsme byli celý pátek bez záběru a pouze sledovali ten tanec. Počasí bylo navíc velmi různorodé, pršelo, sem tam bouřka a pak chvíli hice. Na noc jsme tedy nakrmili pouze naše hladové krky a doufali, že se kapři zase vrátí k nám a začnou sbírat to krmení, co jim tam od pátečního rána leželo.
Sobota dvě ráno a ze spánku nás budí neustálé pípaní mého příposlechu, tak rychle nasazuji cukle a běžím k udici, pomalu přizvedávám a dotahuji cívku. Kapr si chvilku odvíjí vlasec a daří se mi jej otočit. Bez jakéhokoliv odporu dostávám rybu blíže ke břehu, kde už je parťák nachystaný s podběrákem, do kterého mu navádím krásného lysce. Myslel jsem si podle tahu, že bojuji s rybou velikosti dorostence, ale při pohledu do síťky jsme nemohli uvěřit vlastním očím! Mohutné tělo s krásnými řádky šupin po obou stranách… Kapr jménem Styx! Nádhera, která měla po odečtení saku 25,10 kg. Nevěřil jsem, že se nám podařilo ulovit rybu, kterou jsem si ještě týden před odjezdem prohlížel na stránkách Sahary a představoval si, jaké by to bylo takovou chytit. Neskutečný zážitek pro nás oba! Na stejném místě jsem měl po chvíli ještě jeden záběr, který se mi nepodařilo proměnit, ale vůbec mě to v tu dobu nemrzelo. Z toho šoku jsme už ani jeden pořádně nezabrali.
Sobotní den byl podobný tomu předešlému, celý den chvílemi nesnesitelné tropy, které odpoledne vystřídala krátká bouřka a ryby nespolupracovaly, tak jsme se mohli věnovat opalování a relaxu, ze kterého mě v podvečer příjemně vyrušil kapřík s váhou přesahující 11kg. Jelikož už na poslední noc nebylo co vymýšlet, vyrazil jsem ještě na vodu na poslední zákrm. Marťas už to nechával na ráno, protože byl celou dobu bez záběru a už ani moc nevěřil.
V neděli ráno mě z bivaku dostává další záběr, ale ryba po chvíli padá. Už bylo celkem světlo a nemělo smysl znovu zalézat, tak jsem si uvařil ranní kávu a vyjel naposledy na vodu zkrmit zbytky krmení a doufat, že to ještě před odjezdem domů pípne, ryby se navíc vracely zpět na naše místečka, avšak i přes nadějné signály ukazujících se ryb přímo nad montáží jsme se záběru nedočkali. Během dopoledne aspoň Marťas zdolal nádherného cejna a rovněž si stanovil nový osobáček. Po sbalení tábora jsme se ještě zastavili za Jardou, abychom se rozloučili, poděkovali mu za další užitečné rady a tipy a jsem rád, že jsme se opět po roce setkali.
Martin H. mi napsal, že Sahara umí být krutá, ale někdy také neskutečně štědrá a já jsem rád, že jsem tentokrát mohl poznat obě její tváře. Saharo, ještě jednou díky a na shledanou příště!
Za LK Boys
Martin Kulišťák